Vsouvislosti sblížící seolympiádou vPařížiseřeší především start ruských sportovců. Dokumentární film Charakter: Sportovec nicméně přináší pohled nadruhou stranu – tedy nasituaci sportovců asportovkyň čitrenérů naUkrajině. Producent filmu Marek Vítek vrozhovoru proEcho24 popisuje nejen samotné natáčení, ale také své vnímání situace nebo symboliku, kterou sport veválečném konfliktu hraje.
Hlavním tématem dokumentu jsou ukrajinští sportovci během války. Co vásvedlo ktomuto výběru? Byl tam nějaký konkrétní impuls?
My jsme sehned pozačátku války dostali dokomunity českých sportovců, kteří ubytovávali ukrajinské malé amladé sportovce, kteří prchali předruskou agresí. Takžeunásdoma pobývali dva malí hokejisté zDnipra. Aprotoženašidva kluci také hrají hokej, tak si hrozně rozuměli, chodili spolu trénovat naled, běhat, hrát fotbal – fakt seznich stali kámoši. Ta rodina sepak rozhodla vrátit doDnipra, protožetam začal fungovat zimní stadion. Pokoušeli setam znovu sport oživit. My jsme snimi byli nadále vkontaktu atak jsem sevlastně dostal kprvním informacím otom, jak sport naválečné Ukrajině funguje. Azačali jsme si srežisérem Radanem Špronglem zjišťovat různé statistické informace, začali jsme získávat kontakty mezi ukrajinskými sportovci apodvou měsících jsme senaUkrajinu vypravili. To bylo přesně dva roky poté, co ruská invaze začala.
Je jasné, že válka sport omezila. Jak velký vliv to ale je? Jak vypadá sport naUkrajině?
Ten vliv je naprosto devastující. Vtuhle chvíli seví ovíce než 400 sportovcích, kteří padli buďjako dobrovolníci nafrontě, anebo byli zabiti ruskými raketami vevnitrozemí. Další tisíce sportovců atrenérů – to už jsou spíše odhady – jsou zraněny, zmrzačeny. Tisíce malých sportovců, respektive dětí opustilo sesvými rodičiUkrajinu abuďsportují vzahraničí, anebo si to ta rodina vdané zemi nemůže dovolit asesportem končí. Apak tam jsou stovky naprosto zničených sportovišť, kde už sesport provozovat nedá abude seto obnovovat jen velmi těžko. Adalší stovky sportovišť zůstaly naúzemích, která jsou okupována. Takžeje to takový zásah, zekterého seukrajinský sport bude vzpamatovávat jednu nebo dvě generace.
Jsou už nějaké plány, jak seto pak bude obnovovat?
My jsme už obnovená sportoviště viděli. Jedno bylo vDnipru, což byl bazén, který zasáhla ruská raketa zrovna vdobě, kdy tam trénoval juniorský mistr světa, který sekvalifikoval naolympiádu vPařížiOleksandr Želťakov. Vedle bazénu spadla raketa atu budovu poničila. On sám pak pomáhal odklízet trosky adávat tu budovu dohromady tak, aby setam on adalší plavci mohli třeba připravovat naolympijské hry. Ashodou okolností druhý bazén jsme viděli vCharkově, který raketa zasáhla napřímo atrosky sepropadly dovnitř té budovy. Ale zvládli to opravit aděti už tam znovu trénují. Ale taková ta velká sportovní centra, jako je třeba Dinamo Charkov, kde předválkou trénovalo 1500 dětí odatletiky přesbox pošerm, tak jsou zničená asi nevratně. Ata bezpečnostní situace je tam taková, že myšlenky nato, že jako první sevrhneme naopravu sportovního centra, tam určitě nemají.
Producent Marek Vítek zahájil společně srežisérem Radanem Špronglem akameramanem Petrem Kullákem natáčení dokumentu osportu naUkrajině přesně vden 2. výročí ruské agrese. Film měl premiéru začátkem května vPraze avČeské televizi sebude vysílat 18. června. Termíny uvádění vkinech jsou nastránkách www.charaktersportovec.cz
Film sejmenuje Charakter: Sportovec. Včem spočívá symbolika toho názvu?
My jsme měli pracovní název toho dokumentu Sport aválka, což je takové prvoplánové, ale každému musí dojít, co vtom filmu bude. Kdyžjsme natáčeli aposlouchali jsme jednotlivé příběhy, byli jsme čím dál víc přesvědčeni otom, že obsah toho filmu charakterizuje charakter těch sportovců, kteří jsou odmala vychováváni knějakému výkonu, kpráci protým ajsou vedeni ktomu, aby ten jejich sportovní boj vedl kvítězství. Azjistili jsme, že hromada sportovců byla jako první mezi dobrovolníky, kteří sehlásili vprvních dnech atýdnech války doprvní linie. Aje úplně jedno, jestli je to úspěšný kardiochirurg-hráč amerického fotbalu zKyjeva, který kdyby nechtěl, tak ho asi nikdo povolávat nebude. Ale on šel doprvní linie dělat medika azahynul tam. Nebo jestli to je mladý čtyřiadvacetiletý hokejista zDnipra, který vyměnil hokejovou kariéru zaboj vprvní linii. Ato mohl hrát zaSokol Kyjev, což je profesionální klub. Ty příběhy spojuje sport, spojuje je to, že sportovci si odmala budují charakter lidí, kteří bojují zatým ajsou ochotni proněj něco obětovat.
Dokázal byste si vzpomenout nanějaký nejsilnější moment znatáčení?
Každý příběh je jiný. My jsme nechtěli natáčet jenom vDnipru nebo jenom třeba vKyjevě. Takžejsme Ukrajinu projeli celou. Byli jsme nazápadě veLvově, pak jsme byli vmenším městě Korosteň mezi Lvovem aKyjevem, pak vKyjevě, vDnipru, vCharkově avraceli jsme sespodem přesKremenčuk doČernivce, což je menší město urumunských hranic. Příběhy jsou tedy zrůzných míst akaždý znich je jiný. Jsou tam sportovci, kteří zahynuli nafrontě, ale také třeba veLvově, jako legenda ukrajinského basketu, bývalý reprezentant atrenér, který zahynul normálně přiraketovém útoku usebe doma. Já nechci vypichovat jeden příběh. Ale kdyžstojíte veLvově naválečném hřbitově, kde leží jenom lidé, kteří byli zabiti poinvazi naUkrajinu astojíte uhrobu třiadvacetiletého fotbalisty společně sjeho trenérem, tátou, dědečkem asestrou, tak to je třeba hodně silný moment.
Bylo něco, co váspřinatáčení překvapilo, řekněme, potechnické stránce? Například omezení natáčení, zvýšené kontroly…? Naráželi jste někdy nanepředvídatelnost té situace?
Mě strašně překvapilo, že to natáčení probíhalo hrozně hladce vtom smyslu, že každý, komu jsme zavolali, snámi chtěl mluvit. Nikdo násneodmítl, nikdo neřekl, že seotom nechce bavit. Všichni respondenti mluvili hrozně srozumitelně avcelých větách. Tomu jako novinář budete rozumět, vždycky jsou lepší lidé, kteří neodpovídají jen “ano, ne, nevím”, ale umí poskládat ten příběh abezvadně ho odvyprávět, což byl náš případ. Zároveň mě překvapilo, že jsme nenarazili nažádné problémy spolicií čiarmádou. My jsme tam jeli de facto narychlo. Je to aktuální dokument, který sevztahuje kolympiádě achtěli jsme ho natočit amít hotový co nejdřív. Takžejsme si nezařizovali žádné povolení, bumážky astejně jsme nenarazili nažádných checkpointech třeba uCharkova nasebemenší problém, že by násněkde zatkli nebo nám dělali problémy.
Museli jste někdy dokrytu?
Dokrytu jsme vlastně nechodili, ikdyžtřeba vDnipru nebo vCharkově je těch poplachů třeba dvanáct denně. Místní lidé – azní to šíleně – sestímnaučili žít. Amají takový ten fatalistický pohled navěc, že je to buďtrefí, anebo sejim to vyhne. Ale jsou tam samozřejmě nové kryty třeba vparcích, kde kdyžjde třeba školka naprocházce vparku azačne poplach, tak je učitelka vezme dokrytu. Ale není to tak, že by všichni přikaždém alarmu utíkali překotně dokrytu. Byli jsme ale třeba nabasketbalovém zápase. NaUkrajině sehraje Superliga. Tam je taková zajímavost, že kapacita toho hlediště musí odpovídat kapacitě krytu, který má ta hala kdispozici. Takžemy jsme byli nazápase, kde bylo 650 diváku, protožezkrátka ta hala disponuje krytem pro650 lidí. Ten zápas opostup dojejich „Final Four“ byl dvakrát přerušen raketovým poplachem. Hráčišli dosvých šaten, které jsou vpodzemí adiváci šli dokrytu, který je podtou halou. Jedna přestávka trvala deset minut adruhá čtyřicet minut, takževlastně ohodinu seten zápas protáhl. Akdyby seto nestihlo dohrát dodeseti dovečera, tak by seto muselo přerušit. Protožetam vdeset večer všechno končí, aby třeba restaurace stihly zavřít avjedenáct je už zákaz vycházení. Tak to je třeba jeden problém, který tam sport má, který nástřeba nenapadne.
Kdyžjste zmínil olympijské hry. Ty mají historicky určitou symboliku, vnímal jste, že sport hraje proUkrajince právě inějakou symbolickou roli, typově třeba kdyžukrajinští fotbalisté postoupili naEURO, tak zkrátka zda to dodává nějakou tu národní hrdost?
Samozřejmě, že seto bere jako velká věc. Ukrajinci jsou velcí sportovní fandové ahromada lidí tam sportuje. To vidíte veměstech, kolik lidí chodí běhat. Sport je naUkrajině obecně hrozně populární. Teď to bylo vidět napřípadě boxera Oleksandra Usyka, který porazil Tysona Furyho asjednotil tituly zevšech čtyř prestižních organizací. To Ukrajinci strašně vítají, navíc tam chodil sukrajinskou vlajkou, chodil tam vukrajinském tradičním oděvu. To Ukrajinu hrozně posiluje. Stejně jako jste zmínil EURO, to určitě budou všichni sledovat, budou to prožívat ahrozně jim fandit. Vesportovní komunitě senaUkrajině zároveň sleduje, jak ukrajinský sport podporují vzahraničí. Všichni vědí, že tam jezdí Dominik Hašek, že je vesvětě podporuje aže je proto, aby naruské sportovce byly uvaleny co největší sankce. To všichni kvitují spovděkem.
No adruhá stránka je samozřejmě účast ruských sportovců naolympijských hrách. Probíhá naUkrajině vůbec nějaká debata, že by třeba mohli ruští sportovci podneutrální vlajkou nastoupit, nebo to je úplně mimo?
Většina sportovců vnímá to, že jejich kamarádi, spoluhráčipadli nafrontě, nebo je zabily rakety doma, aruští sportovci by si teď měli vPařížiskákat dodálky, jako hroznou nespravedlnost. Potkali jsme jednoho funkcionáře, právníka Svazu sportovců Ukrajiny, který jedná sMezinárodním olympijským výborem vLausanne. Ajeho argument je takový, že ruští sportovci už nemohli podsvou vlajkou nastupovat naminulých hrách, protožeRusko jako stát organizovalo doping svých sportovců. To seprokázalo, aproto jim už naminulé olympiádě vzali vlajku. Aoni říkají: Jasně, vlajku už jim vzali, tak jaký je další trest? Je doping horší porušení té olympijské charty než to, že někdo napadne sousední stát, ničí sportoviště, zabíjí sportovce avyhání mladé sportovce zezemě? Je ten doping opravdu horší? Berou to naUkrajině prostě jako strašnou nespravedlnost.
Sdílet:
